Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Zprávy z Prahy

Historický román Vášně duše

Poslední měsíce života slavného francouzského filosofa Reného Descarta na švédském královském dvoře zachycuje Raffaele Simone ve své knize Vášně duše, kterou vydává Dauphin. Tato kniha se těší laskavé podpoře MK a Italského kulturního institutu.    

Vášně dušeVášně duše je kniha emeritního profesora římské univerzity Raffaela Simoneho, která vypráví o závěru života slavného filosofa Reného Descarta. Ve výborném překladu Evy Klímové a s jejím doslovem ji vydává poprvé v češtině nakladatelství Dauphin. Jedná se o další výjimečný knižní počin Dauphinu a čtenáři by rozhodně neměl zůstat bez  povšimnutí.                                                             

Historický román Vášně duše

pojednává o vztazích Reného Descarta s královnou Kristýnou a princeznou Alžbětou Falckou. Odehrává se na švédském královském dvoře 17. století. Je sepsán ve formě dopisů, skutečných i fiktivních, které si protagonisté vyměňují prostřednictvím různých osob. Pravda a fikce se tak neoddělitelně prolínají a čtenáři se nabízí neotřelý pohled na konec života velkého filosofa na pozadí událostí švédského dvora.

René Descartes, autor výroku: „Myslím, tedy jsem,“ celým svým dílem nastavuje po staletí filosofům a myslitelům vysokou laťku, a navíc jsou jeho díla poučná i dnes.

 Raffaele Simone: Vášně duše

V září 1649 odplouvá do Stockholmu René Descartes na pozvání švédské královny Kristýny, ženy filosofky. Ta ke své družině vzdělanců, kterými se obklopila, chce jako vrchol přidat velkého francouzského filosofa. Descartes se ve Stockholmu, který prožívá jeden z nejchladnějších a nejpochmurnějších podzimů, setkává s důvěrnými přáteli: francouzským velvyslancem Chanutem a jeho manželkou Emílií, a dalšími významnými lidmi. Zůstává však uzavřen v domě, izolován ode všech, a čeká, až ho k sobě povolá královna. Uvědomuje si přitom, že to byla jen marnivost, která ho přiměla k této cestě, a zdá se, že královna o něho ztratila zájem. Mezitím se kolem Descarta vytváří podezřívané klima šeptandy. Oporou je mu korespondence, kterou udržuje s řadou lidí v Evropě, především s princeznou Alžbětou, která u něho vzbudila mimořádný intelektuální zájem. Právě jí udílí filosofické rady a svěřuje se jí se svými nadějemi na návrat. Jí také věnoval svůj spis Vášně duše. V očekávání přijetí u královny Descartes onemocní a v únoru 1650 ve Stockholmu umírá.

 Z italského originálu Le passioni dell´anima přeložila Eva Klímová                  Odpovědný redaktor Daniel  Podhradský                                                                      Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2020                                                                                                                                                                                                      www.dauphin.cz

Raffaele Simone (1944) je emeritní profesor římské univerzity Roma 3, kde založil a mnoho let vedl katedru obecné jazykovědy. Vedle mnoha prací jazykovědných je i autorem prací filosofujících nebo prací se společenskou tematikou. Le passioni dell’anima je jeho první román, který vyšel tiskem. Byl přeložen do francouzštiny a švédštiny.

Ukázka, strana 51:

  1. DENÍK MONSIEUR DESCARTA

Stockholm 7. října 1649

Freinsheim pro mě přišel o půl páté ráno, takže za úplné severské tmy, aby mě doprovodil (podle něho „eskortoval“, jako kdyby mě měl chránit na cestě neznámou zemí) do zámku. Jako dar mi přinesl jakýsi medvědí kožich, abych se jím během převozu přikryl. Když jsem scházel ze svého apartmánu, překvapilo mě, že jsem v tuto hodinu našel madam Chanutovou vzhůru. Byla připravená, jak mi řekla, upravit moje odění, a také se chtěla ujistit, že jsem se, jak se patří, napudroval. Upravila mi blůzu a košili a zkontrolovala všechny detaily a ozdoby, jako kdybych byl nějaký student. Hospodyně mi dokonce natočila vlasy, což se mi stalo poprvé. Bránil jsem se marně, neb Madam říká, že šlechtic nemůže jít ke dvoru, aniž se alespoň trochu přikrášlí, a totéž prý platí i pro osobu tak zdrženlivou, jako jsem já. Madam na sobě měla jemný a voňavý župan, jehož hebkost mi byla chtě nechtě příjemná, neboť se ke mně přiblížila více než jindy a, jak to jen říci, lehce se o mě otřela látkou, pod kterou jsem vytušil hebkost jejího těla. Jsem si touto formulací velmi nejistý, protože ta malá zkušenost, kterou mám se ženami, mi nedovoluje definovat moje vnímání. Maje ji tak blízko, podívali jsme se jeden druhému na okamžik do očí, a až tehdy jsem si všiml, že šilhá, i když sotva znatelně.

S náznakem žertu se na mě usmála, jako kdyby žádala o odpuštění za nevhodné gesto, a já jsem jako obvykle nevěděl, jak se mám zachovat. Touto výjimečnou a zároveň příjemnou zkušeností mi přišlo na mysl, že jsem na Heleně Jensové, matce své dcery, při veškeré skromnosti jejího původu velmi miloval přirozenou vůni. Možná to bylo právě to, co mě mátlo: jako jsem přivykl v dobách svého vojenského života pohybovat se v prostředí mužů, kteří se málo myjí, stejně tak mě uchvacovalo, jak je žena podobně jako Země atmosférou obklopena vrstvou vůní, které zcela samovolně a bez příměsí vycházejí z jejího těla, z jejího dechu, jejích vlasů, z pouhého jejího pohybu v prostoru vedle vás. Občas jsem se přistihl, jak vdechuji tu jednoduchou vůni překvapen, jak může příroda být tak velkorysá, aniž by ji k tomu něco v lidském jednání nutilo.  Než jsem vyšel z domu, madam mě navíc téměř přinutila, abych si k snídani dal mléko (které já nepiji), a přinesla mi malou krabičku. Vysvětlila mi, že jsou to speciální sušenky z Nancy, kulaté, mnoha barev, které jí chodí z Francie a jsou vyrobené výslovně pro její rodinu. Mohly by se mi hodit, kdyby se náhodou návštěva u královny protáhla…  „Jsou z másla…“ řekla, „a v takové zimě zahřívají více než voda s citronem.“ Jsou to makronky, sušenky, které nic neváží, velmi vyhledávané ve Francii, také proto, že není snadné si je udělat.

Jak rychle ženy vstoupí do života muže! Madam mi dala také chlupatou kožešinu, to, čemu Rusové říkají ušanka. Je to dárek ruského velvyslance jejímu manželovi, ale on si ji nikdy nemohl vzít na sebe, protože má na tu velikost příliš malou hlavu. Abych dobře pochopil, že ta pravá hlava je zrovna ta moje, madam mi ji nasadila vlastníma rukama, a protože jsem kladl odpor, neboť jsem si připadal směšný, vysvětlila mi, že v této zemi plstěné klobouky nestačí a že jí budu děkovat za to, že mě takto ochránila.

Do královského paláce Tre Kronor jsme dorazili v pět dvacet, za úplné tmy. Palác je obrovská, ponurá stavba s věžemi a věžičkami, která už z dálky a také za tmy ční a má nesmírně velké nádvoří. Nachází se na největším ostrově z těch, jež tvoří město, a je tak obklopený vodami. Celý výhled má tudíž na moře. To mi ale popravdě řekl Freinsheim, neboť kvůli tmě bych nebyl viděl nic a pro únavu bych ani nebyl poznal zvuk moře. Čekali jsme hodnou chvíli před vraty, protože stráže nedostaly k našemu příchodu instrukce. Freinsheim se ke mně ve tmě přiblížil a řekl: „Dýchejte přes kožich, maestro, tak se vám vzduch nedostane ledový do nosu!“

Drahomíra Cormier

E-mail: drahomira.cormier@gmail.com

Podobné příspěvky

MDŽ – Moderní Design pro Ženy

Afri

Český triatlon se chce zviditelnit v Praze

Šebík

V.I.P. ALL TELEVISION

Afri

Tento web používá pro svou práci nutné cookies. Souhlasím Číst více

GDPR zásady