Zpravodajství z Prahy, pozvánky na kulturní a sportovní akce
Ekonomika Události Zprávy z Prahy

Hraje se podle not světově významných centrálních bank

Šéf České národní banky Jiří Rusnok o víkendu v televizi varoval, že „rozdat 74 miliard v době, kdy víme, že naše rozpočty jsou a budou napjaté, je docela hazard.” Narážel na záměr vlády zrušit bez odpovídajících úsporných opatření superhrubou mzdu. „Za starých časů”, které skončily nejpozději někdy před deseti lety, by to byla úplná pravda.

V současnosti však platí, že krátkodobě a střednědobě o žádný hazard nejde. A sám guvernér Rusnok to musí vědět jako málokdo jiný. Ekonomický systém totiž v posledních zhruba deseti letech historicky zcela bezpříkladně formují právě centrální banky. Nikoli politici. 

„Za starých časů”

platilo, že vláda té či oné země si mohla dovolit utrácet jen tolik, kolik ji umožňovaly její příjmy. Jistě, mohla jít do schodku, ale pokud v něm byla hluboce a dlouhodobě, skončila jako před deseti lety Řecko. Na pokraji bankrotu. Vláda svůj schodek tedy sice mohla řešit zvýšením daní, ale jen přechodně. Dokud si to obyvatelstvo nechalo líbit. Pokud bylo navýšení daní přílišné, voliči vládu smetli. Vlády tedy chápaly, že musí provádět reformy, udržovat svůj schodek a celkový dluh na uzdě.

Minimálně v posledních deseti letech ale platí, že vláda si může dovolit utrácet tolik, kolik jí umožní utrácet příslušná centrální banka.

Jak je možné, že taková Itálie dnes platí za svůj desetiletý dluh čtyřikrát nižší úrok než před patnácti lety, když je přitom o třetinu zadluženější než tehdy? Protože Evropská centrální banka za nově vytvářené – „nově tištěné” – peníze odkupuje její dluh či je připravena jej odkupovat, jakmile by úrok na italském dluhu začal výrazněji růst. Tím ochotněji pak Itálii půjčuje i soukromý sektor, třeba banky nebo fondy. Tuší, že Itálii mohou v klidu půjčovat, a to navzdory jejímu rostoucímu zadlužení, protože centrální banka ji prostě zbankrotovat nenechá.

Něco podobného nyní může dělat i česká centrální banka. Letos na jaře – k radosti ČNB – schválila sněmovna novelu zákona, která centrální bance umožňuje plnohodnotně odkupovat vládní dluhopisy.

Pokud to personifikujeme, Jiří Rusnok dnes může za „nově tištěné” miliardy korun nakupovat dluh, který svým půjčováním vytvoří Andrej Babiš. Rusnok tento dluh může odkupovat v obrovském objemu, pro nějž se těžko hledá horní mez. Tím pádem si ale Babiš na trzích půjčuje snadněji a levněji.  Tuzemské banky nebo mezinárodní fondy mu zkrátka půjčují ochotněji, neboť vědí, že „staré časy” odvál čas už i v Česku.

Pokud by totiž začaly houstnout obavy věřitelů z přílišného Babišova půjčování a hrozil by tudíž citelný nárůst úroků na českém vládním dluhu, tento dluh je připraven skoupit kupec s kapsou prakticky bezednou – Rusnok. Ochota a připravenost tohoto kupce dodává kuráže ostatním věřitelům Česka, jako jsou banky a fondy, tudíž Babiš si stále půjčuje poměrně výhodně. Což dodává kuráže zase jemu, a to k objemnějšímu půjčování si a většímu zadlužování. Rusnokova ochota k nákupu dluhu stlačuje úrok, který Babiš platí. Velký dluh, z něhož se však platí jen titěrný úrok, může nakonec zatěžovat veřejné finance méně než nižší dluh, který je ovšem výrazněji úročen. Roli totiž předně hraje nákladnost obsluhy dluhu, a ne samotná velikost dluhu. A nákladnost obsluhy dluhu umí Babišovi účinně snížit právě Rusnok, bude-li třeba. Od jara k tomu má legislativní páku.

Dlouhodobě nakonec budeme všichni mrtvi, jak praví klasik….

A protože politik má běžně maximálně střednědobý horizont výhledu, vlastně se nelze příliš divit, že nakonec zaplní dodatečný prostor k výdajům v rozpočtové oblasti, který mu ochotou stlačit úroky na vzniklém dluhu vytváří centrální bankéř. Centrální bankéř pak sice může hovořit o hazardu, zároveň ale ví, že tomuto hazardu otevírá prostor. A musí vědět také to, že jakmile tento prostor otevře, politik se příliš nebude zdráhat jej využít. Právě proto, že střednědobě to vlastně ani žádný hazard není. A dlouhodobě nakonec budeme všichni mrtvi, jak praví klasik, a současní politici budou mimo politiku.

Hraje se podle not světově významných centrálních bank

Pochopitelně, guvernér ČNB je na mezinárodním poli centrálního bankovnictví malý pán. Hraje se zejména podle not světově významných centrálních bank, v čele s americkým Fedem. Ale jeho šéf, Jerome Powell, minulý týden poměrně přelomově signalizoval v důsledku ještě větší ochotu stlačovat úrokové sazby. Fed totiž přestává cílovat inflaci striktně ve výši dvou procent. Místo toho bude cílovat inflaci v průměrné výši dvou procent. V současné praxi to znamená, že Fed bude ochotný tolerovat i inflaci, jež je přiměřeně nad úrovní dvou procent, pokud tato vyšší inflace bude kompenzovat předešlé období, kdy byla naopak pod dvouprocentní úrovní. Tak, aby v průměru, třeba během desetiletého obodbí, byla opravdu dvouprocentní.

Ochota tolerovat vyšší inflaci

Ochota tolerovat vyšší inflaci znamená, že sazby budou níže a delší dobu, než by byly bez této zásadní změny měnové politiky. Tím, zdá se, otevírají centrální banky – a nakonec tento trend bude muset následovat i ČNB – další kousek prostoru k „hazardu” politiků.

Lukas Kovanda, ekonomLukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)

Hlavní ekonom, Trinity Bank
lukas@lukaskovanda.cz
www.lukaskovanda.cz

Podobné příspěvky

Vánoční strom pro Prahu letos přijede z Libereckého kraje

Redakce

Trojská botanická zahrada slaví 50. narozeniny

Jaroslav Hauer

Dejte lidem peníze, jako základní nepodmíněný příjem

Afri

Tento web používá pro svou práci nutné cookies. Souhlasím Číst více

GDPR zásady