Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz
Hledejte cokoli zde na webu
DomůPro ženyŽivotní stylŽenyZeptejte se mých dětí po česku?

Zeptejte se mých dětí po česku?

Zeptejte se mých dětí po česku?

Asi málokterý člověk,  který není filmový fajnšmekr a moc se nezajímá o tematiku lidských a občanských práv viděl film Zeptejte se mých dětí, v anglickém originále Just ask my children. Je to příběh o novodobém strachu z temných sil a neúnavném boji za očištění jména, spravedlnost a občanská práva. Příběh, jenž se mohl odehrát kdekoliv v rozvojové zemi,  kde bují korupce a právní nejistota. Paradoxně se ale odehrál v jedné ze dvou kolébek demokracie, ve Spojených státech amerických.

Na začátku příběhu jsou dvě spřátelené rodiny s malými dětmi a psychicky narušená stařena, babička dětí v jedné z rodin snažící se získat do péče své dvě vnučky. Manželé Jeff a Brenda Kniffenovi žijí se svými dvěma syny blízko rodiny, v níž žije i ona žena, o které již byla řeč. Jednoho dne si pro oba manžele přichází policie a oni se ocitají ve vazební cele. U soudu zažijí pořádný šok, když oba synové vypovídají o tom, jak byli svými rodiči brutálně sexuálně zneužíváni. Jeff a Brenda jsou odsouzeni prakticky k doživotnímu trestu, který tráví v naprosté izolaci, protože by jim to jinak dali spoluvězni pořádně “sežrat”. Jejich synové jsou mezitím vláčeni po dětských domovech a pěstounských rodinách.

Tímto okamžikem se rozbíhá  nejen tvrdý boj za očištění  rodičů od nálepky úchylů, ale i boj za to, aby tito směli ještě někdy obejmout své děti. Mohu už teď prozradit, že neúnavný mnohaletý boj s byrokratickou a justiční zvůlí končí po dlouhých dvanácti letech šťastně, protože si oba kluci teprve teď uvědomí, jak krutě s nimi vyšetřovatelé, sociální pracovníci, pěstouni a pracovníci dětských domovů manipulovali jen proto, aby měli další “zářez na pažbě.”

Že se takové případy v demokratickém a právním státě nemůžou stát? Ale jděte, nebuďte naivní slečinka. Stačí sousedský spor o nevytřenou chodbu, trochu hlučnější děti, pomsta bývalého partnera, rodiče, který chce svoje dítě vlastnit a ovládat i dávno po tom, co potomek překročil hranici zletilosti nebo přestárlý příbuzný, který všude chodí a stěžuje si, jak ho doma týrají. Takový je i příběh paní Marie z Prahy (jméno změněno autorem).

Všechno začalo tím, že si paní Marie dovolila odjet na stáž do Německa, zamilovat se tam, provdat se za cizince z Asie, kterého poznala na přípravných kurzech a žít s ním a jejich dvěma syny v Německu. Mamince sice nabízela, aby se přestěhovala za ní a vnoučaty do Německa, ale ta to odmítla, tak dala paní Marie na maminku přepsat oba byty, aby byla na stáří zajištěná. Z manžela se ale vyklubal pěkný vykuk, který paní Marii i s dětmi opustil, rozvodové dokumenty podepsal až za dva roky od té doby, co od rodiny odešel.  V Austrálii si našel novou ženu, má novou rodinu. Nemusíme říkat, že se o syny nezajímá a ani na ně neplatí výživné. Paní Marie tedy udělala jediné, co mohla. Vrátila se i se syny do České republiky s tím, že bude bydlet v jednom z bytů, které dala přepsat na matku, a že spolu budou nějak vycházet. Neví se, co se Mariině matce odehrávalo v hlavě, ale začala chodit po sousedech a vykládat o tom, jak dcera bije ji i děti a jak ji tahá za vlasy. Nikoho nezajímalo, že Mariina matka nebydlí  s dcerou ve společné domácnosti ani to, že jsou kluci temperamentní sportovci a nějaká ta modřina nebo škrábanec  prostě patří k věci. Babička si šla postěžovat, a ejhle, bylo z toho surové bití obou dětí.

U soudu se překvapená paní Marie dozvěděla, že oba kluci mají na těle stopy od surového bití mučícími nástroji (posuzováno znalcem dle fotografie dítěte porovnávané s obrázky v učebnici), že matka je narušená (posuzováno pěti znalci,  na rozdíl od babičky dětí,  kterou jeden ze znalců viděl pět minut, když přivedla vnuky). A výsledek? Tři roky s podmíněně, přičemž nad tím, jak babička dětí vystupovala  u soudu, se pozastavoval i jeden ze znalců!, možnost vídat děti od začátku obvinění jen pod dohledem babičky (ta dceru, která brutálně týrala ji i děti, tyto nechala týden hlídat, když musela do nemocnice!). Kapitolou samou  o sobě je to, jak se děti u hodné pěstounky na rozdíl  od matky-tyranky mají skvěle: u matky-tyranky si kluci museli čistit zuby, chodit do školy, mít kroužky a jíst zdravě, u hodné babičky, která je před matkou-tyrankou spolu se sociálkou chrání jsou kluci zcela izolováni od okolního světa, kroužky osekány na minimum, trpí nadváhou, mají zkažené zuby, protože je babička přecpává sladkostmi a umožňuje trávit dlouhé hodiny před televizí a počítačem. Starší ze synů pilně chodí za školu a mlátí mladšího bratříčka, protože si ten dovoluje chtít zpátky k mamince. Babička jim totiž denodenně vykládá, že je maminka blázen, blbá,  že jim ubližuje atd.

Marie, odsouzená dělat své matce pomocnici v domácnosti a chodící peněženku (coby zlá tyranka platí svým synům všechny kroužky a pobyty v léčebně, o ostatním nemluvě),  nejen že se nepřiznala, ale dokonce si dovolila jít se podívat na vystoupení synů v kroužcích. Měla  i tu drzost domáhat se informací o zdravotním stavu dětí a kontaktu s těmito.  To bylo vyhodnoceno jako nebezpečné pronásledování, a následně na ni bylo podáno trestní oznámení za stalking.

To nejhorší mělo ale teprve přijít: státní zástupkyně se odvolala proti podmínečnému odsouzení a chce poslat paní Marii do vazby a následně do vězení. Důvod? Nenapravila se. Rozuměj, dělá výše uvedené věci, stýká se s lidmi, kteří psali vyjádření  v její prospěch, a také v její prospěch svědčili. A hlavně: brání se, jak umí. Soud má být koncem září, a tak nezbývá než se ptát: bude nějaký režisér  jednou natáčet českou coververzi filmu Zeptejte se mých dětí?

 

 

Facebook komentáře

Sdílejte články