Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz

Ondřej Havelka natočil první celovečerní film. Co prozradil o Hastrmanovi?

Je především zpěvákem, hercem, muzikantem a milovníkem swingu, ale také režisérem divadla a dokumentů. Nyní ale Ondřej Havelka natočil první celovečerní film. A ten právě zamířil do kin. 

Ondřej Havelka

Hastrman je váš filmový debut. Byl to proces postupného zrání, nebo spontánní odhodlání?

„Kdysi dávno v hloubi 20. století jsem vystudoval herectví, pak jsem koncem 20. století vystudoval i režii. K té jsem se hned nehrnul, než přišla první nabídka. Podobně to bylo s operou. Ujmout se režie opery Jaroslava Duška a Martina Smolky Nagano v Národním divadle byla ode mě docela slušná drzost, ale povedlo se a k překvapení všech to byl velký úspěch. Mezitím jsem sám pro svůj jazzband psal a režíroval – točil klipy. Potom jsem portrétoval několik osobností v dokumentárních filmech pro televizi. Jsem docela dobrodružná povaha a baví mě zkoušet a objevovat nové věci. Zaujat příběhem Miloše Urbana jsem si troufl pomyslet, že by se z něj dal udělat hezký celovečerní film. Tudíž mohu říct, že jsem netoužil stát se filmovým režisérem, spíše to tak přišlo.“

Čím vás natolik román Miloše Urbana zaujal?

„Je to krásný a zároveň podivný milostný příběh, který je opředen aspekty romantismu, odehrávající se v kulisách českého venkova počátku 19. století. Osvícenský aristokrat se osudově zamiluje do venkovské dívky. Navíc je příběh rámován pohanskými rituály a lidovými zvyky cyklického roku, které mě vždycky zajímaly a jejichž podstata začíná být znovu velmi aktuální. Stroze materiální chápání světa je už dnes pasé.“

Film hastrman

Hastrman má jako román dvě rozdílné části, filmový příběh vznikl logicky na motivy té první. Dominuje vašemu příběhu, ke kterému jste napsal scénář s Petrem Hudským, láska?

„Pochopitelně že nositelem příběhu je láska barona a Katynky. Baron vypadá sice na čtyřicet, ale je to záhadná bezvěká bytost. A tento zkušený světem protřelý tvor poprvé poznává, co je to opravdový milostný cit. Vlastně všechny hlavní figury se potýkají s láskou. Miloš Urban psal román především jako svůj vklad do ekologického boje za záchranu přírody. Napsal jej ve dvou dílech. Ten první je onen romantický milostný příběh z 19. století a ten druhý takový ekologicko-politický thriller ze současnosti. Když jsme promýšleli scénář, pochopili jsme, že vše se do něj nevejde, to by měl film čtyři hodiny. Já jsem rozhodně preferoval první historickou část a Petr Hudský, spoluautor scénáře, se mnou souhlasil. Ale jelikož ta druhá část má v sobě aspekty, které podporují to mystérium celého příběhu, které se nám nechtělo zahodit – to by byla strašná škoda –, rozhodli jsme se pro jakýsi epilog, dovětek, který celý příběh završí.“

Je příběh hastrmana a Katynky nadčasový?

„Je to příběh zapovězené lásky. Myslím, že všichni se někdy do podobné situace dostali a museli v sobě vybojovat ten svár, zda se takové lásce oddat, nebo jí odolat. Baron Johan Salmon de Caus se bojí lásce přiblížit z obavy, že Katynka neunese poznání jeho skutečné identity. Jistě v tom lze nalézt mnoho paralel s osudy nás smrtelníků. Na druhou stranu Katynka, která cítí, že prostředí vesnice je pro ni klec, potká liberálního, osvíceného šlechtice, který ji zaujme svou vzdělaností a šarmem. Ale co je také důležité – mě baví dívat se na věci a situace v jejich ambivalentnosti, proto jsem chtěl vykreslit nejen osudové propadání se do zamilovanosti a vášně, ale také jejich jistou směšnost. Zamilovaní lidé se chovají tak trochu přihlouple, zvláště pánové, když se zamilují ve středním věku. Ironický pohled na tohoto poblázněného aristokrata mě moc bavil.“

A je to, co mezi nimi vznikne, vášeň, nebo je to opravdová láska?

Zcela jistě je to láska (úsměv).“

Dalo by se říct, že jste si pro svůj filmový debut vybral Hastrmana, protože i vás se ústřední téma nějak dotýká?

„Každý tvůrce, chce-li být upřímný a opravdový, vypráví o sobě. Více či méně. Pro mne byl zvlášť důležitý ten podtitul filmu – člověk ve zvířeti, zvíře v člověku –, protože jsem přesvědčen, že v každém z nás je zvíře a je pouze otázka, jestli s ním člověk bojuje, nebo ne.“

Hastrmana hraje Karel Dobrý. Proč zrovna on?

„Karel Dobrý mi byl doporučován. A pak jsem režíroval v Národním divadle představení V rytmu swingu buší srdce mé, kam jsem Karla obsadil a pracoval s ním. A zjistil jsem, že on je hastrman. Škála jeho vyjadřovacích prostředků je velmi široká, umí být elegantní aristokrat, ale zároveň se dokáže proměnit ve zvíře. Pokud ta figura měla být zmítána běsy, v tu chvíli jsem věděl, že Karel je ideální představitel. Teď jsem přesvědčen, že byl pro tu roli předurčen. A hledání Katynky jsme záměrně nechávali na poslední chvíli, protože k realizaci jsme spěli mnoho let a věděli jsme, že nemá cenu ji hledat roky dopředu. Simona Zmrzlá tak vzešla na poslední chvíli z castingu, zaujala mě svým typem i tím, že na svůj věk je velice zralá herečka. Je muzikální a myslím, že má v sobě zemitost, tu drsnou razanci, kterou jsme potřebovali, aby Katynka měla. „

Hastrman byl částečně natočen přímo v dějišti knižní předlohy. Jak moc je nakonec ve filmu zobrazen tzv. Máchův kraj?

„Točili jsme v okolí Stvolínek, Zahrádek, Holan, v onom kraji „pod horou“, tedy pod horou Vlhošť, to znamená přesně v místech, o kterých Urban píše. To je skutečně překrásný kraj. Je to vlastně kousek od Máchova jezera, kde jsme taky jeden obraz točili. Po přečtení knížky jsem si ten kraj projel na kole a okouzlení čtenáře i cyklisty bylo totožné. Díky svému kamarádovi Danovi Dittrichovi jsem poznal i některá tajemná zákoutí tohoto kraje.“

Jak velkou roli tedy hraje ve vašem filmu láska k samotné přírodě?

„Vztah k přírodě je v tom filmu úplně přirozeně přítomen díky hlavní postavě hastrmana, který je součástí přírody, tudíž na to nebylo nutné tolik tlačit. Zcela jistě je jedním z hlavních témat filmu oslava české krajiny. Ve smyslu ekologickém jsem však nechtěl být proklamativní.“

Jste vášnivým hudebníkem. Snažil jste se tento fakt upozadit, nebo upřednostnit?

„Hudba nebo zpěv jsou nositeli silných emocí. V tomto smyslu jsou mnohdy silnější než slovo. Proto tak skvěle fungoval klasický muzikál. Když už dialog k vyjádření hlubokých citů nestačil, začali hrdinové zpívat. Pokud se to inscenuje přirozeně a s vkusem, je to velmi účinné. Celý náš film je vyprávěn v kapitolách, které se váží k rituálům či svátkům cyklického roku. A všechny tyto slavnosti a zvyky byly vždy doprovázeny hudbou a zpěvy. Takže jsem se snažil, tam, kde to bylo z podstaty věci třeba, film „zhudebnit“. Teď ovšem nemluvím o scénické hudbě, tu napsal skladatel Petr Wajsar.“

Mimo jiné jsou hybatelem děje vašeho filmu pohanské rituály. Jak moc jste kladli důraz na jejich autenticitu?

„Kdysi jsem se hodně zabýval lidovým divadlem a lidovou kulturou vůbec. Teoreticky i prakticky a musím říct, že jsem v terénu prožil chvíle velmi zjitřené. Hrával jsem s lidovými muzikanty na moravském Horňácku a bývalo to neobyčejně intenzivní, radostné i bolestné. Mnoho motivů ze svých zážitků jsem třeba použil do inscenace Prodané nevěsty, která se už jedenáctou sezónu hraje v Brně. Zkrátka pocit z těch osobních autentických zkušeností jsem se snažil vložit i do vyprávění tohoto příběhu.“

Co vám nakonec přijde na mysl, když se řekne hastrman?

„Splněný sen. Rok života. Zkušenost, která bolí i povznáší. Ale hlavně film, který, doufám, diváky zaujme a pobaví.“

Facebook komentáře

Sdílejte články