Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz

Halík chválí řezníka Čechů Zikmunda. Jako kdyby Židi obdivovali Hitlera I.

Husitstvím Češi předběhli Evropu o 500 let

Česká televize u příležitosti 700. letého výročí narození otce vlasti Karla IV. chválihodně zařadila řadu pořadů, z nichž některé bohužel ukázaly, jak hluboko jsme spadli, nebo, lépe řečeno, ti, kteří se sami stylizovali do role jakýchsi morálně – duchovních autorit.

Halík dostal prostor v nedělním pořadu ČT2 „Bratři, synové Karla IV,“ a ve svém tažení proti českému národnímu vědomí ho využil měrou vrchovatou. Tedy, jaké je podle Halíka „poučení z krizového vývoje“ ve druhé a třetí dekádě 15. století? Husitství bylo tragédií, nejhorští byli „táborští fanatici“, Václav IV. byl špatný panovník, především proto, že zlikvidoval diktaturu Nečechů na slavné Karlově univerzitě, ale i proto, že byl málo  katolický fanatik, takže nebránil nástupu kritického a morálně-obrodného smýšlení v lůně samotné církve a na univerzitě,  naopak „liška rezavá“, jak právem naši předkové počastovali druhého Karlova syna Zikmunda, byl „pragmatik“, úspěšný reformátor církve a upřímný obránce křesťanství.

Pravda, přiznal Halík, sem tam se Zikmund dopustil chyb, za které mohla jeho prchlivost, jako když její vinou ztroskotal poslední pokus Pražanů o smír s ním v květnu 1420, v důsledku čehož se umírněnější Pražané museli spojit s radikálnějšími tábority, a následovalo pak to, co patří mezi  nejslavnější kapitoly našich národních dějin: triumfální vjezd Jana Žižky z Trocnova do Prahy, vymýcení kolaborantů z vedení městských rad, a konečně vítězství Čechů nad rytířskými voji ze všech koutů Evropy, které Zikmund povolal, aby husitský mor ze střední Evropy vyřízl. Nepovedlo se mu to, a nepovedlo se mu to ani příště v další křížové výpravě (1421), a tehdejší katolické Evropě se to nepovedlo nikdy.

Bez tohoto muže by se nám okolní národy jen smály.

Bez tohoto muže by se nám okolní národy jen smály.

To Halík by na to šel jistě šikovněji: S umírněnějšími pražskými měšťany by se nějak dohodl (nejspíš nějaký kšeft typu „něco za něco“), a společně by tábority udolali, tedy předběhl by vlastně historii o 14 let, kdy  k podobnému bratrovražednému rozkolu došlo, a výsledkem byla tragická Bitva u Lipan, kdy Češi vraždili Čechy.

Historie šla naštěstí svou vlastní cestou. V čem  spočívá hluboký smysl českého husitství, a proč na něj máme být hrdi? Jistě nejen pro chrabrost našich českých předků, se kterou se vypořádali s výkvětem evropského rytířstva, kterému doslova několikrát a opakovaně pořádně dali přes zadek, i když ani chrabrost není nic malého. Důvodů je hned několik. Předně jsme celému světu i sami sobě ukázali, že jsme a dovedeme být národem. Pokud to někomu zní jako fráze nebo dokonce „málo“, nechť si uvědomí, že je to jen proto, že mu to přijde samozřejmé – ale být národem není žádná samozřejmost, to jako samozřejmost obvykle připadá jen těm generacím, které se jako příslušníci nějakého svébytného a suverénního národa již narodí, protože zdědí, tak říkajíc nezaslouženě, plody práce, úsilí, utrpení, obětí a prolité krve svých předků, a každá nová generace často musí – a v naší české historii to platí dvojnásob – dokazovat, že tím národem stále ještě je a chce být.

Příjezd Jana Prokopa Holého do Domažlic.

Příjezd Jana Prokopa Holého do Domažlic.

Být národem pochopitelně vůbec neznamená jen „mluvit česky“, třebaže naše čeština je přenádherným jazykem, být národem znamená na prvním místě ctít odkaz, poselství a vůli našich českých předků, nést ji jako pochodeň tisíciletími, bez ohledu na to, co si o tom myslí „celý svět“, být národem znamená být schopen celonárodní solidarity, způsobné zacílení k společnému cíli, přesahujícímu bytí jedince, být schopen oběti pro tento vyšší než egoistický a ku mrzkému prospěchu jedince zaměřený cíl, být schopen překlenout všechny méně významné, třeba třídní protiklady lidí, naplnit se duchem, který masu jednotlivců, kde každý usiluje o vlastní prospěch, povznese k něčemu neskonale ušlechtilejšímu a čistšímu, co  poté prozařuje životy jedinců po generace, kteří už ani netuší, odkud se to vzalo a leckdy si ani vybojované svobody neváží. Neboť, zdůrazněme, osobní svoboda a možnost tvůrčího naplnění života člověka i kolektivu, je více než od jedince samého odvozena od způsobu existence skupiny, její svobody, kulturní a mravní a intelektuální úrovně, a ta nakonec rozhoduje, jací jedinci z jejího lůna vycházejí, a ne naopak.

Ne dosti tomu, že naši čeští předkové dokázali být národem. Dokázali, že jsou národem schopným samostatného historického i mravního cítění, nezávislého na nějaké autoritě zvenší, jako byla tehdejší katolická církev. Odmítli její tehdejší „morálku“, kdy šlechtic či boháč mohl zabít svého sluhu, manželku a vlastně kohokoliv, a když v kostele zaplatil patřičný finanční obolus, směl se cítit křišťálově neposkvrněný a s čistým svědomím předstupovat před Ježíže Krista a po smrti očekávat svou cestu na nebesa.

Husité odmítli představu, že vlastní důstojnost a duchovní čistotu je možné si koupit, tak jako se na trhu kupuje dobytek, vzali zcela vážně Kristova biblická slova, že všichni lidé jsou si bratři, že boháč není ničím víc než chudák, protože oba jsou lidé, jejichž kvality by měli záležet v něčem jiném, než v množství materiálních statků, které si během života přisvojili nebo se jich zmocnili. Takové byly názory „táborských fanatiků,“ jak je označil Halík, a jejich „fanatismus“ spočíval právě v tom, že přestali být tupým stádem opakujícím v kostelích větičky o lásce k bližnímu, ale společnost založenou na stejné důstojnosti lidských bytostí se rozhodli realizovat ve svém životě – čímž ovšem vyvolali proti sobě bouři, která České království na mnoho let proměnila v krvavý oceán. Většina husitů se svého ideálu přesto nevzdala, nikdy ho nezradila, a ti nejlepší z nich pro něj vykrváceli jako „Boží bojovníci“.

My dnešní Češi máme o čem přemýšlet.

Luděk Toman

Facebook komentáře

Sdílejte články