Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz
08/23/2017

Zeptejte se mých dětí po česku?

Asi málokterý člověk,  který není filmový fajnšmekr a moc se nezajímá o tematiku lidských a občanských práv viděl film Zeptejte se mých dětí, v anglickém originále Just ask my children. Je to příběh o novodobém strachu z temných sil a neúnavném boji za očištění jména, spravedlnost a občanská práva. Příběh, jenž se mohl odehrát kdekoliv v rozvojové zemi,  kde bují korupce a právní nejistota. Paradoxně se ale odehrál v jedné ze dvou kolébek demokracie, ve Spojených státech amerických.

Na začátku příběhu jsou dvě spřátelené rodiny s malými dětmi a psychicky narušená stařena, babička dětí v jedné z rodin snažící se získat do péče své dvě vnučky. Manželé Jeff a Brenda Kniffenovi žijí se svými dvěma syny blízko rodiny, v níž žije i ona žena, o které již byla řeč. Jednoho dne si pro oba manžele přichází policie a oni se ocitají ve vazební cele. U soudu zažijí pořádný šok, když oba synové vypovídají o tom, jak byli svými rodiči brutálně sexuálně zneužíváni. Jeff a Brenda jsou odsouzeni prakticky k doživotnímu trestu, který tráví v naprosté izolaci, protože by jim to jinak dali spoluvězni pořádně “sežrat”. Jejich synové jsou mezitím vláčeni po dětských domovech a pěstounských rodinách.

Tímto okamžikem se rozbíhá  nejen tvrdý boj za očištění  rodičů od nálepky úchylů, ale i boj za to, aby tito směli ještě někdy obejmout své děti. Mohu už teď prozradit, že neúnavný mnohaletý boj s byrokratickou a justiční zvůlí končí po dlouhých dvanácti letech šťastně, protože si oba kluci teprve teď uvědomí, jak krutě s nimi vyšetřovatelé, sociální pracovníci, pěstouni a pracovníci dětských domovů manipulovali jen proto, aby měli další “zářez na pažbě.”

Že se takové případy v demokratickém a právním státě nemůžou stát? Ale jděte, nebuďte naivní slečinka. Stačí sousedský spor o nevytřenou chodbu, trochu hlučnější děti, pomsta bývalého partnera, rodiče, který chce svoje dítě vlastnit a ovládat i dávno po tom, co potomek překročil hranici zletilosti nebo přestárlý příbuzný, který všude chodí a stěžuje si, jak ho doma týrají. Takový je i příběh paní Marie z Prahy (jméno změněno autorem).

Všechno začalo tím, že si paní Marie dovolila odjet na stáž do Německa, zamilovat se tam, provdat se za cizince z Asie, kterého poznala na přípravných kurzech a žít s ním a jejich dvěma syny v Německu. Mamince sice nabízela, aby se přestěhovala za ní a vnoučaty do Německa, ale ta to odmítla, tak dala paní Marie na maminku přepsat oba byty, aby byla na stáří zajištěná. Z manžela se ale vyklubal pěkný vykuk, který paní Marii i s dětmi opustil, rozvodové dokumenty podepsal až za dva roky od té doby, co od rodiny odešel.  V Austrálii si našel novou ženu, má novou rodinu. Nemusíme říkat, že se o syny nezajímá a ani na ně neplatí výživné. Paní Marie tedy udělala jediné, co mohla. Vrátila se i se syny do České republiky s tím, že bude bydlet v jednom z bytů, které dala přepsat na matku, a že spolu budou nějak vycházet. Neví se, co se Mariině matce odehrávalo v hlavě, ale začala chodit po sousedech a vykládat o tom, jak dcera bije ji i děti a jak ji tahá za vlasy. Nikoho nezajímalo, že Mariina matka nebydlí  s dcerou ve společné domácnosti ani to, že jsou kluci temperamentní sportovci a nějaká ta modřina nebo škrábanec  prostě patří k věci. Babička si šla postěžovat, a ejhle, bylo z toho surové bití obou dětí.

U soudu se překvapená paní Marie dozvěděla, že oba kluci mají na těle stopy od surového bití mučícími nástroji (posuzováno znalcem dle fotografie dítěte porovnávané s obrázky v učebnici), že matka je narušená (posuzováno pěti znalci,  na rozdíl od babičky dětí,  kterou jeden ze znalců viděl pět minut, když přivedla vnuky). A výsledek? Tři roky s podmíněně, přičemž nad tím, jak babička dětí vystupovala  u soudu, se pozastavoval i jeden ze znalců!, možnost vídat děti od začátku obvinění jen pod dohledem babičky (ta dceru, která brutálně týrala ji i děti, tyto nechala týden hlídat, když musela do nemocnice!). Kapitolou samou  o sobě je to, jak se děti u hodné pěstounky na rozdíl  od matky-tyranky mají skvěle: u matky-tyranky si kluci museli čistit zuby, chodit do školy, mít kroužky a jíst zdravě, u hodné babičky, která je před matkou-tyrankou spolu se sociálkou chrání jsou kluci zcela izolováni od okolního světa, kroužky osekány na minimum, trpí nadváhou, mají zkažené zuby, protože je babička přecpává sladkostmi a umožňuje trávit dlouhé hodiny před televizí a počítačem. Starší ze synů pilně chodí za školu a mlátí mladšího bratříčka, protože si ten dovoluje chtít zpátky k mamince. Babička jim totiž denodenně vykládá, že je maminka blázen, blbá,  že jim ubližuje atd.

Marie, odsouzená dělat své matce pomocnici v domácnosti a chodící peněženku (coby zlá tyranka platí svým synům všechny kroužky a pobyty v léčebně, o ostatním nemluvě),  nejen že se nepřiznala, ale dokonce si dovolila jít se podívat na vystoupení synů v kroužcích. Měla  i tu drzost domáhat se informací o zdravotním stavu dětí a kontaktu s těmito.  To bylo vyhodnoceno jako nebezpečné pronásledování, a následně na ni bylo podáno trestní oznámení za stalking.

To nejhorší mělo ale teprve přijít: státní zástupkyně se odvolala proti podmínečnému odsouzení a chce poslat paní Marii do vazby a následně do vězení. Důvod? Nenapravila se. Rozuměj, dělá výše uvedené věci, stýká se s lidmi, kteří psali vyjádření  v její prospěch, a také v její prospěch svědčili. A hlavně: brání se, jak umí. Soud má být koncem září, a tak nezbývá než se ptát: bude nějaký režisér  jednou natáčet českou coververzi filmu Zeptejte se mých dětí?

 

 

Facebook komentáře