Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz
01/19/2018

MALAJSIE – země různorodých etnik

Na první pohled to vypadá jako rovníkový turistický ráj s perfektně fungující infrastrukturou, kterému se navzdory vysoké úrovni modernizace daří zachovat si tradiční hodnoty.

Jak je to ale doopravdy? Jaké je historické dědictví bohaté a převážně muslimské Malajsie? A jak je to s proklamovanou příkladnou tolerancí mezi jednotlivými etniky a vyznáními?

V dnešním neklidném světě si Malajsie, která leží na jihu Malajského poloostrova a na severu ostrova Borneo v samém srdci jihovýchodní Asie, skutečně zaslouží ocenění za mírumilovné soužití různých etnik. Země má velmi pestré etnické a náboženské složení, jednotlivá etnika však žijí spíše vedle sebe než pospolu – tolerantně, ale každý po svém. Způsob fungování země jim víceméně nedává jinou možnost. Je těžké být v první řadě Malajcem a teprve poté Indem nebo Číňanem, pokud s vámi není zacházeno stejně jako s vaším malajským sousedem.

Pospolu? Spíš vedle sebe

Obyvatelstvo Malajsie tvoří především Malajci a Číňané, zbytek populace představují příslušníci domorodých etnik a Indové. Fungování dnešní Malajsie zásadním způsobem ovlivňují zákony vycházející ze složité etnické situace a ze snahy udržet zemi pohromadě, ale zároveň zajistit přiměřené postavení majoritnímu etniku Malajců. Jedná se především o články malajské ústavy, které Malajcům zajišťují výsadní postavení v zemi – jde o zákon o vnitřní bezpečnosti, který umožňuje zadržovat osoby zatčené za vágní obvinění z „činnosti ohrožující bezpečnost státu“ po prakticky neomezenou dobu, a o zákon o tiskařských lisech, který vládě umožňuje přidělovat, a především odebírat tiskové licence dle vlastního uvážení. Obě normy vycházejí ze situace, která vznikla dávno před vyhlášením samostatnosti Malajsie a byla spjata s britskou koloniální přítomností a s ní souvisejícím sociálním inženýrstvím.

Britské dědictví

Před příchodem Britů v 19. století bylo území dnešní Malajsie etnicky a nábožensky do značné míry homogenní – převládala na něm malajská a muslimská populace. Na počátku 20. století již Britové přímo či nepřímo ovládali celé Malajsko. Země se sice nemohla chlubit výskytem vyhledávaného koření, ani se v ní nenacházely plantáže produkující výnosné plodiny, ležela ale na strategicky významném místě. Navíc s postupující industrializací a potřebou nových surovin vyšly najevo její do té doby neznámé přednosti – stala se jedním z nejvýznamnějších světových producentů cínu a kaučuku.

K zajištění hladkého provozu produkce však Britové potřebovali odpovídající pracovní síly. Malajci jim nepřipadali dostatečně pracovití ani spolehliví, a navíc ani oni sami neměli o nově vznikající místa horníků a pracovníků plantáží zájem. Těžební průmysl tak do země přilákal tisíce Číňanů, kteří celý sektor zanedlouho prakticky ovládli. Na těžbu cínu pak navazovaly další činnosti, jako jsou obchod, bankovnictví a poskytování služeb – a i ty se staly doménou čínské, především městské populace. Číňané se díky své pracovitosti a soudržnosti zakrátko stali nejúspěšnějším – a jistě také nejbohatším – etnikem v Malajsku. K zajištění provozu plantáží Britové využívali pracovní síly z Indie. Malajci si udrželi (přinejmenším formálně) vládnoucí pozici a svá tradiční odvětví – zemědělství a rybářství.

Dopady na malajskou společnost byly zásadní – během relativně krátké doby nemalajská etnika ovládla prakticky veškeré sektory trhu, počet obyvatel se prudce zvýšil a Malajci se stali ve vlastní

zemi téměř menšinou. Přesto Britové vždy považovali za místní obyvatele pouze Malajce a ostatní, početnější etnika za pouhé imigranty – a to bez ohledu na délku jejich pobytu v zemi. Mnohé „přistěhovalecké“ rodiny přitom žily v Malajsku již po několik generací. Problémy, které z této situace plynuly, se naplno projevily po skončení 2. světové války, kdy Britské Malajsko nastoupilo cestu k samostatnosti. Po dlouhých jednáních se prosadila revidovaná britská politika, což v praxi znamenalo zavedení dvou druhů občanství – plného pro Malajce a omezeného pro všechny ostatní. Dohoda však pouze stvrzovala již existující situaci – Číňané si podrželi ekonomický vliv, naproti tomu malajská většina ovládla zemi politicky. S Indy se víceméně nepočítalo a zůstali jen levnou námezdní silou.

Tak věci fungovaly víceméně k vzájemné spokojenosti až do roku 1969, kdy došlo k rozsáhlým nepokojům. Mladí a bohatí Číňané se nadále odmítali spokojit s tím, že sice mohou uplatňovat po libosti finanční a obchodní vliv, ale jsou občany druhého řádu. Počet obětí rychle stoupal, násilí mezi etniky se šířilo jako požár. Taktéž škody na majetku byly značné.

Co do budoucna?

Na základě těchto událostí malajská vláda uzákonila nové směřování země, které Malajce ještě výrazněji zvýhodnilo na úkor ostatních občanů. Byly přijaty silně restriktivní zákony, z nichž mnohé stále platí a země se s jejich následky potýká dodnes. V posledním čtvrtstoletí Malajsie prošla mohutným ekonomickým rozvojem, který ale neprovázel podobný vývoj v oblasti proměny myšlení společnosti. Dle někdejšího populárního premiéra Abdullaha Badawiho má země „špičkovou infrastrukturu, nicméně mentalitu třetího světa“. Pokud však Malajsie nechce rezignovat na další rozvoj, bude potřebovat využít celý potenciál své společnosti. K tomu ale bude nutné nejprve zrušit normy, které uzákoňují dvojí přístup k občanům, omezování lidských práv a cenzuru. A v ideálním případě by si zároveň měla zachovat to, co lze považovat za specificky malajskou kulturu – tedy toleranci a bezproblémové soužití rozličných etnik. A to je úkol vpravdě nelehký, protože právě tento rys, který byl pro Malajsii dosud typický, dnes poněkud pokulhává. Přejme proto této krásné zemi v budoucnosti jen to nejlepší.

Lubomír Vacek, průvodce CK China Tours
ZDROJ:Account Executive

Facebook komentáře