Tipy volejte: 773 693 460, pište redakce@prazsky-zpravodaj.cz
09/23/2017

Rozhovor se zdravotně postiženým blogerem Jiřím Hrebenarem

hreb1Jiří Hrebenar je zdravotně postižený člověk, odmala postižený dětskou mozkovou obrnou. Proslul zejména svými články na blogu iDnes, ve kterých se často zabýval problematikou zdravotně postižených lidí, či se v nich na svém osobním blogu, velice ostře staví proti uplatňování principu kolektivní viny.

 

Jirko, můžeš mi popsat své dětství? V čem konkrétně se lišilo od dětství Tvých zdravých kamarádů?
Mé dětství bylo odlišné hlavně v odmítání od rodičů zdravých dětí, které své děti raději dávali pryč, aby si nemusely hrát s někým odlišným. Z dětství mi v paměti utkvěla vzpomínka, kdy maminky na pískovišti svou ratolest raději vzaly pryč, protože tam přišel na první pohled stejný, ale v pohybu omezený kluk. Dětství zdravotně postiženého v období osmdesátých a devadesátých let znamenalo něco jiného, než dnes. Pro mě osobně bylo tehdy zázrakem, že mě vůbec vzali na základní školu, a to i přesto, že jsem před nástupem do školy uměl číst, psát i počítat. V mém dětství mě nejvíc trápilo odmítání společnosti, kdy mě děti odstrkávaly a kamarádily se mnou, jen když chtěly v něčem poradit. I přesto si vzpomínám na několik dobrých kamarádů. V roce 1988 nebylo běžné, že by se zdravotně postižené dítě vyskytovalo mezi zdravými dětmi a učitelé s dětmi tehdy nevěděly, jak se chovat k zdravotně postiženému.

 

Jak se k odmítání ze strany zdravých dětí, tehdy stavěli Tví rodiče?
Matka se k tomu stavěla víceméně ochranářsky, ale mého otce to nejspíš vůbec nezajímalo. Měl syndrom, který mají někteří otcové postižených dětí. – Své postižené dítě odmítají a hrají si na ignoraci.

 

Jaké byly vztahy mezi Tvými rodiči? Označil bys je za dobré, nebo spíše za horší?
Otec mi zemřel, když mi bylo 9 let. Vzpomínám si, že byl hodně nemocný a podle toho též náladový, ale nemohu to posuzovat z pohledu dítěte.

 

Jaký byl tvůj prospěch? Na základní škole jsi patřil k průměrným, či k nadprůměrným žákům? Jaké předměty Ti tehdy šly a jaké naopak ne?
Kromě sedmé třídy jsem měl po celou docházku vyznamenání. V sedmičce jsem dostal trojku z matematiky. Měl jsem určité potíže s matematikou, zvláště s rýsováním, ale i to se dalo zvládnout procvičováním. Naopak mi šla němčina, čeština, dějepis a zeměpis.

 

Jaké jsi měl sny o svém budoucím povolání a na jakou střední školu jsi se tehdy hlásil?
Chtěl jsem se stát programátorem, protože mým koníčkem bylo programování v Basicu. Máma mi tehdy sehnala starý počítač Didaktik a jelikož jsem kvůli svému postižení nebyl přijat do počítačového kroužku, tak jsem si programoval doma. Původně jsem chtěl jít na průmyslovku, bohužel tam ale byly schody. Kvůli podobným bariérám mě tehdy odmítaly přijmout i některé další školy. Nakonec jsem šel na ekonomku, kde jsem studoval obor podnikové ekonomiky.


Co Tvá první velká láska? Jak jsi prožíval dospívání?
Mé dospívání bylo o hledání se mezi tím vším odmítáním. Hledal jsem racionální důvod, proč si nemůžu zajít na plavecký stadion zaplavat do bazénu s ostatními.., proč stále musím prožívat odlišnost před komisemi posudkových lékařů.. Zkrátka, proč nemůžu dělat to či ono, když sám jsem mezi sebou a ostatními, nespatřoval žádný významný rozdíl. Absenci vztahu s dívkou jsem na základní škole považoval za detail, i když v navazování vztahů tomu tak nebylo. To jsem považoval za určité stigma, kdy z mého pohledu mělo něžné pohlaví strach, že vztah se mnou nebude dobrý. Kupodivu, jsem se vždy více kamarádil s holkami, které se ke mně měly vždy jako kamarádky, takže na základní škole to bylo spíš o škádlení a obvykle to končilo větou: “Kdybys nebyl postižený.” Moje první velká láska přišla až na štřední škole, kdy se ze vztahu s holkou, co mi předtím pouze pomáhala, časem stalo víc než pouhé kamarádství…

 

Jaké se Ti líbí ženy? Máš nějaký vyhraněný typ žen?
Konkrétně vyhraněný typ žen, které se mi líbí, nemám. -Vlastně ano, žena nesmí být reklama na hlad, člověk by měl mít na co sáhnout. .. 🙂 Jinak u žen spíše než vzhled, preferuji jejich povahové vlastnosti. Moje patrnerka by měla být přiměřeně upovídaná, měla by mít smysl pro humor, toleranci a hlavně by měla být lidská.

 

Co bylo dál po střední škole? Jaká byla Tvá první práce? Byl problém jí sehnat? Jak dlouho jsi u ní vydržel?
Po dokončení střední školy jsem nejdříve hledal práci účetního, ale ta nebyla k sehnání, nakonec jsem tehdy našel práci správce počítačové sítě v jedné malé firmě, pracoval jsem tam dva roky.

 

Co bylo důvodem toho, že jsi tam vydržel jen dva roky?
Majitel firmy mě přijal hlavně kvůli dotaci od státu a ta byla jen na dva roky.

 

Čím jsi se následně živil dál? Je pro zdravotně postiženého obtížné sehnat práci?
Ano, na trhu práce je pro zdravotně postižené, obrovská konkurence, při které je sehnat práci, obrovsky složité. Majitelé firem využívají dotace, a mnoho z nich zdravotně postižené okrádá. Zkoušel jsem studium na vysoké škole, to jsem však kvůli svému zdraví musel po půl roce ukončit. Pracoval jsem též jeden rok na úřadu práce. Následně jsem byl zaměstnán v cestovní kanceláři, a vrátil se zpět k programátorství.

 

Mnoho zdravotně postižených Tě zejména kvůli Tvým blogům, ve kterých jsi popisoval život zdravotně postižených, nemá rádo. Můžeš mi vysvětlit, čím si to odůvodňuješ?
Někteří zdravotně postižení nechtějí, aby veřenost znala pravdu o skutečném životě mezi touto menšinou. Velká nevraživost vůči mě tehdy začala na základě mého aktivismu ve věci ochrany práv handicapovaných lidí.

 

Některé iritovalo, že jsi se měl z jejich úhlu pohledu stavět do role určitého mluvčího všech zdravotně postižených, který do médií mluvil naprosto za všechny. Můžeš se mi k tomuto vyjádřit?
Nikdy jsem nemluvil za všechny zdravotně postižené, vždy jen za sebe. Ano, založil jsem skupinu, podařilo se mi se dostat k ministrovi, či do organizací a být přítomen u jednání o nových zákonech. To vše jsem dělal bez nároku na honorář. Snažil jsem se prosadit politiku výhodnou pro všechny druhy postižení bez rozdílu, což byl problém, protože jedna skupina zdravotně postižených, “záviděla” druh postižení té druhé, jelikož kvůli němu ti druzí dostávali více peněz atd.. Vždy jsem své veškeré kroky diskutoval s lidmi v uvedené skupině, a za to, že někteří z nich se mnou přestali komunikovat, nemůžu. O všech krocích v komisích i u ministra, jsem předem všechny informoval.


Na českém internetu jsi proslul jako kontroverzní bloger, který si s tím, co o někom napíše, často nebere žádné servítky. Jedním z tématů, proti kterým se ve svých blozích často stavíš, je rasismus. Často se v nich bereš za práva Romů a jiných menšin. Můžeš mi vysvětlit, proč?
Protože odakživa přímo nesnáším princip kolektivní viny a rasismus. V České republice dle mého pohledu vzrůstá extrémismus a rasismus, a je nezbytné se jako obyčejný občan, stavět proti porušování lidských práv. Chci společnost, kde mají všichni stejná práva, ale zároveň i povinnosti. Za práva Romů se beru nejčastěji, protože extrémisté právě na tuto menšinu, nejčastěji míří svou nenávist a společnost to ve vztahu k Romům, dle mého názoru nezvládla. Ve svých článcích se mimojiné zastávám práv všech menšin. Nemám problém se zastat práv kohokoli, komu je činěno příkoří.

 

Jak se stavíš vůči tomu, když skupina Romů napadne Čechy, či k tzv. “černému” rasismu? Odsuzuješ podobné věci také?
Je o mně známé, že tvrdím, že skrytý rasismus je zároveň u některých Romů ve vztahu vůči majoritě. Jejich typ rasismu je u nich dle mého názoru, vytvořen segreací ze strany majority, což však není jeho omluvenkou. Samozřejmě, že ho také pokládám za špatný. Neexistuje “černý” či “bílý” rasismus, existuje pouze jeden rasismus, a je jedno, jestli je ho dělá Rom, či Čech. Někteří mladí Romové se chytají part, které následně napadají snadné cíle – tedy staré lidi, či postižené. Mládež nemá čím krátit čas a sdružuje se v partách. Jakékoli napadení kýmkoli je odsouzeníhodné a má to řešit policie, či orgány činné v trestním řízení. Nesouhlasím však s mediálním lynčováním všech Romů, pokud testný čin spáchá Rom. Je třeba tvrdě trestat rasismus na obou stranách barikády. Dále se domnívám, že je zapotřebí sociálních progamů, které by těmto lidem dokázaly najít správnou cestu a vytvořit takovou sociální politiku, kdy se vyplatí pracovat. Je třeba vytvořit projekty, ve kterých bude mládež ze sociálně slabých lokalit trávit svůj volný čas. Jedná se o složitou problematiku, ale bez aktivit ze strany státu, nikdy nedojde ke změně.

 

Můžeš mi ve stručnosti popsat, jak trávíš svůj volný čas?
Svůj čas trávím čtením eletronických knih, pomáháním organizacím zaměřeným na ochranu lidských práv, psaním článků, chatem na Facebooku, sledováním televize, procházkami a poslechem hudby.


Snažíš se v současné době o to si najít nějaké zaměstnání?
V současné době nesháním žádné zaměstnání. Moje zdraví má jiné plány…

 

Jaké jsou tvé plány a cíle do budoucna?
Cílů a plánů mám hodně. Dlouho přemýšlím o založení organizace, která by monitorovala dodržování lidských práv. Nápadů a vizí je mnoho, ale otázkou je, jaké z nich se podaří prosadit. Mé další plány jsou prozaické. Domnívám se, že je třeba zakotvit, tak jako každý jiný člověk. V blízké době by bylo dobré, kdyby mé tělo pozitivně zareagovalo na novou léčbu. Život je boj a pokud zdraví není úplně v pořádku, tak je těžké plánovat.

 

 

Děkuji za rozhovor                                                                                            Vít Hassan

 

 

Facebook komentáře

Zajímá se o dění v Praze, o politiku, kulturu a sport. Má rád lidi, kteří jsou aktivní a mají vlastní názor na život a nebojí se ho sdělit ostatním.